Pod nahrávkou švýcarského kvarteta UNHOLD jsou podpisy hned dvou zvučných jmen (Serge Morattel, Nick Zampiello), které jsou spjaty s kapelami formátu CONVERGE, UNSANE nebo ISIS, ale zdaleka nejen to je činí v rámci scény, kterou proplouvají, zajímavým objektem pro prozkoumání jejich zatím poslední studiové tvorby. Stylové mantinely, ve kterých se UNHOLD pohybují, lze vytyčit z žánrů jako je down tempo, hardcore, postrock i stoner metal a pokud byste mi jejich hudbu dali poslechnout a pak se zeptali, pod kým vydávají, budu tipovat jako první stáj Hydrahead, podruhé Relapse. Ovlivnění nestory žánru z NEUROSIS je slyšitelné jak ve vokálech, tak v kytarových plochách, nicméně UNHOLD nezůstávají u obtahování kontur mistrovských děl. Sami přidávají mnoho vlastní invence, jejich zvuk je rockovější, chce se mi napsat stoner rockovější, zajímavé a velmi povedené je experimentování s ženským vokálním elementem, stejně tak downtempovou rozvláčnosti. Již pod čarou lze napsat i to, že je možné vystopovat i vlivy kapel jakými jsou AKIMBO nebo BARONESS, ale opět jde spíše o určitou poctu veličinám, které mají UNHOLD rádi, než o jakoukoliv kleptomanskou aktivitu.

Titulní skladba „Big Slice“ nezapře rock’n’rollový tah na branku, naléhavý uřvaný vokál s nežně bustrujícími hranami, melodie, které se zaryjí, i velkou dávku emocí. Na albu najdete ale i dlouhé a čistě instrumentální plochy, které si jen rozpustile a poněkud introvertně hrají mezi sebou podivnou hříčku, jakoby šlo o tajné spolčení dvou autistických dětí. Opozici této tváři dávají hrubozrnné rockové riffovačky, které se starají o to, aby člověk při poslechu procitl z latergie, do které ho ukolébají náladovější části. Opravdovou dominantou celého alba je čtvrtá skladba „Zeroend“, kam je famózním způsobem integrován ženský zpěv, který mi svojí barvou trošku připomíná českou rockovou pěnici Zuzanu Lípovou. Pokud by model střídání obhroublého chrapláku a charismatického ženského vokálu byl použit ve větší míře, ztratí asi v koloritu alba exkluzivitu, jeho skromné nasazení mu však přisuzuje úlohu vzácného koření, jímž je zapotřebí šetřit a jednoznačně tak tvoří jeden z vrcholů alba. Poslední skladba, která stojí za samostatnou zmínku, je poslední „Dry Rivers And Cold Stars“. Ta v mnoha svých zákoutích koketuje s postrockovým feelingem i stonerovým neurvalstvím a je tak typická pro to, v čem jsou UNHOLD opravdu dobří. A tím je aranžérské propojení zvonivých kytarových ploch a drsně štiplavých rockových hoblovaček s neurvalým vokálem.

UNHOLD předkládají desku, kde vedle třaskavě výbušných riffovaček stojí táhlé ambientní plochy a přesto vás nenapadne, že je to spojení nemístné, ba naopak. Ono se to v podobě, kterou „Gold Cut“ má výtečně hodí, neboť vše do sebe celkem logicky zapadá.